Prolog

Byl krásný letní večer, slunce se pomalu chystalo zapadnout za daleké hory, ale ještě stále poskytovalo světlo dvojici lidí, kteří se po celodenním pochodu těšili, až dorazí na konec své cesty.

První z nich se pro svou výbušnou povahu jmenoval Ohnivý Lewis. Mnoho lidí z něj mělo respekt, možná spíš strach, protože stačila jakákoliv maličkost a z Lewise se stala nezvladatelná mlátící mašina, která zvládla rozcupovat jakkoliv velký objekt během mrknutí oka. Druhý muž, Adamis, byl Lewisův mladší bratr a na rozdíl od ostatních věděl, že Lewis je dobrý člověk. Adamis byl drobné postavy a ve stínu svého bratra nepůsobil nijak užitečně. Protivníci ho často podceňovali, ale později všichni zjistili, že udělali velkou chybu.

Adamisovou hlavní předností nebylo ovládání meče. Byla to pevná vůle. Dokázal by v kuse uběhnout mnoho mil a neřešil by, že má z cest pořezaná chodidla a že s těží propadá dech. Když měl Adamis splnit jakýkoliv úkol pro svého bratra, nikdy nezklamal.

Lewis a Adamis byli jedni z mála bojovníků, kteří se, při největší bitvě v dějinách Overcorneru, nezalekli Pelikamorta a spolu s Overgamery ho nakonec porazili. Adamis však za svou statečnost málem zaplatil životem. Pří oné bitvě se, schovaný pod stromem u řeky, pokoušel svým lukem Pelikamorta zasáhnout. Možná by se mu to i povedlo, kdyby ho zezadu nenapadl jeden z Pelikamortových bojovníků. Jediné, co měl tehdy Adamis po ruce byl luk, kterým střílel po Pelikamortovi. Zázračně se mu tím kusem dřeva podařilo odrazit dva boční seky mečem. Jenže při třetím úderu mířeném na jeho hlavu luk praskl. Než však čepel meče stihla prorazit Adamisovu lebku, zakročil Lewis. Svou bojovou sekerou odklonil dráhu meče a nepřítele porazil.

"Za chvíli zapadne slunce a na nás se vrhnou příšery, které tu žijí," poznamenal Adamis. Když mu Lewis jednoho dne sdělil, že se vypraví do území Middlemistu, kde jsou jen skály a písek, vítal to jako zajímavou změnu. V knihovně, kam se vydal nastudovat něco o místních písčitých krajích, narazil i na bestiář. Dočetl se o monstrech, která tu měl zanechat sám Pelikamort a tak se mu moc nelíbila možnost, že bude po setmění bojovat s příšerami. Bratr jeho slovům nevěnoval pozornost a ponořený do svých myšlenek si pokoušel vybavit důležitou část legendy o podzemí, kam měli namířeno. Svému bratrovi neřekl moc podrobností o svých plánech. Vše mu plánoval vysvětlit až později. K jeho smůle se to později ukázalo být nedobrým rozhodnutím.

Oba bratři dorazili k objektu, s jehož pojmenováním by si mnoho lidí dělalo starosti. Velikost toho objektu by se dala popsat jako "něco mezi velkým balvanem a malou skálou." Přestože měl Adamis hluboké znalosti skoro o všem, nedokázal určit, z jakých hornin se balvan skládá. Vypadal jako kůl, který byl obrem zaražen do země a v posledních paprscích slunečního svitu zářil oranžovým, skoro až rudým světlem.

Adamis odtušil, že se bratr k něčemu chystá a instinktivně odstoupil. Nechtěl ho nijak rozptylovat nebo rušit. Lewis mezitím přiložil ruce na skálu, ke které přišli. Narovnal se, zavřel oči a zpomalil dech. Pak ke skále začal mluvit jazykem, který Adamis nikdy předtím neslyšel.

Mezi slovy typu "oommm" a "aeooo" mohl posluchač zaregistrovat i občasné "uaraa" či "veooo." Nejzvláštnější na tom všem byla melodie, která provázela Lewisovu řeč. Adamis si zvykl na rozmanitý život, který žil se svým bratrem a žádná náhlá změna událostí ho nepřekvapila. Jenže nedokázal zcela uvěřit tomu, že jeho bratr, silný bojovník, zpívá.

Náhle Lewisův zpěv přerušil zvláštní zvuk, Adamis v něm rozpoznal kameny skřípající o sebe. Zvedl hlavu, aby se podíval, co se děje a spatřil otvor ve skále, který se postupně rozšiřoval.

Oba bratři si museli zacpat uši, protože hluk kamenů odhalujících vchod do skály se začal stávat neúnosným. Ani nezaznamenali, že méně než pět set kroků za nimi si jich všimla skupina pěti lordarů.

Lordaři vypadají jako velké opice s hnědou srstí, která se barví do červena a houstne. Tím vytváří širší ochrannou vrstvu. Kromě srsti jim s věkem přibývá i síla a žijí v podstatě věčně, pokud je někdo nezneškodní. Silné nohy jim umožňují rychlý, skákavý pohyb. Svými drápy s oblibou "prozkoumají" vše, co se dostane do území, které považují za své.

Kameny se přestaly hýbat a bratři uslyšeli skřeky lordarů, kteří mezitím překonali vzdálenost asi tří set kroků. V tuto chvíli už jim bratři nemohli uniknout. Adamis instinktivně vytáhl luk. Lewis velkou bojovou sekeru. Boj byl nezbytný. Když Lewis uviděl, jak rychle se k nim lordaři řítí, uvědomil si, že má jen pár vteřin, aby svému bratrovi sdělil význam jejich cesty.

Adamis svým lukem, hydrou, vystřelil tři šípy, které se rozletěly třemi různými oblouky, aby se později setkali v těle jednoho z lordarů. Ten se skácel k zemi a málem podrazil svého druha, který běžel za ním.

„Adamisi, ten otvor ve skále vede do podzemí. Schovej se tam, já se s nimi vypořádám a půjdu za tebou," řekl Lewis. Adamis však zavrtěl hlavou. Nelíbila se mu představa, že tu svého bratra nechá samotného.

„Sám je nepřemůžeš, pomůžu ti."

Lewis si předem připravil odpověď: „Nemáš jak mi pomoct, za pár vteřin tu budou a zabijí tě, skoč do té skály!“

Adamis věděl, že má jeho bratr pravdu, ale přesto si nedokázal pomoct a provedl svůj poslední, zoufalý tah. Tři šípy opustili hydru a vrhly se na nepřátele. Adamis zamířil až za blížící se lordary a doufal, že tři šípy trefí tři cíle namísto jednoho. Zbyl by tak poslední lordar, kterého by snad Lewis zneškodnil.

Výsledek byl jiný, dva ze tří šípů sice našly svůj cíl, ale nepřinesly žádný výsledek. Z těl dvou lordarů trčel šíp, jinak byli od ostatních, zdravých lordarů k nerozeznání. Všichni se stále řítili na bratry. Adamis věděl, že musí pryč, ale vnitřní hlas mu nedovoloval opustit místo, kde bude Lewis v nebezpečí.

Najednou převážila Lewisova slova a Adamis se vrhl do otvoru ve skále. Před tím, než začal padat do hlubiny si stihl všimnout, že čtveřice lordarů právě dorazila k Lewisovi…