Závod

Prudká bolest hlavy probudila Adamise ze spánku. Připadal si jako rozseklý kus mrkvového dřeva. Bolelo ho pravé rameno, kterým celou dobu ležel na malém ostrém kamínku, špatně se mu dýchalo a měl pocit, že jeho srdce tluče jen v minimálních frekvencích, které jsou potřeba pro udržení života. Chvíli počkal, až bolest hlavy odezní a pak se posadil, aby se rozhlédl, kde vlastně je. Jenže pohyb hlavou byl moc prudký a tak nastoupila nová, daleko horší bolest a Adamis se s výkřikem vrhl k zemi, doufaje, že když hlavu uvede do původní polohy, bolest odezní dříve. Mezitím, co ležel na zemi a čekal na ústup druhé vlny bolesti, se pokusil trochu rozhlédnout a zorientovat se.

Ležel na hliněné cestě, která byla ohraničená zdmi a stropem. "Tunel," pomyslel si Adamis. To místo nebylo tak studené, jak by od podzemí čekal. Chvílemi měl pocit, že z té udusané hlíny jde teplo! To si ještě pár hodin potom neuměl vysvětlit.

Poslední, co si pamatoval, byl Lewisův boj s lordary. Neměl tušení, jak se z bojiště dostal až sem. Provedl druhý pokus o posazení a tentokrát naštěstí úspěšně. Zjistil, že tunel, ve kterém se nachází, není tak rovný, jak si původně myslel. Na jedné straně se svažoval dolů, někam do prázdna. Druhým směrem pak stoupal vzhůru a končil zhruba sedm stop od místa, kde se Adamis právě nacházel. Adamis se proto rozhodl, že se na horní konec tunelu podívá. Pomalu se postavil, aby si nepřivodil další bolest hlavy, a vydal se směrem nahoru. Teprve teď si všiml, že se v tunelu po každých patnácti stopách nachází louč, což bylo pochopitelné, jinak by byl tento tunel jedna velká nekončící tma. Došel až na konec tunelu a tam mu konečně došlo, co se vlastně stalo.

Místo, na které došel, vypadalo... zajímavě. Bylo tam malé kruhové jezírko hluboké asi dva palce. Nad jezírkem se nacházel prostor, kterým by se snad dalo dostat ven. Adamis si vzpomněl na slova svého bratra a vyhodnotil, že skálu, do které skočil, teď má nad sebou. Otvorem ve skále se propadl až sem a z malého jezírka, které pochopitelně ani trochu nezbrzdilo jeho pád, se nějakým způsobem dokutálel až na místo, kde se probudil. Adamis nevěděl, jak dlouho byl v bezvědomí. Doufal, že je Lewis stále naživu.

"Pokud je to pravda a žije," uvažoval Adamis, "určitě potřebuje pomoct a já se musím dostat nahoru.“

Jen tak se podíval zpět do tunelu. Možná čekal, že mu na pomoc přijede oddíl těžké kavalerie nebo alespoň žebřík, po kterém by vyšplhal nahoru na pomoc Lewisovi.

Nic takového se nestalo a místo toho se seshora ozval bolestný výkřik. O pár vteřin později dopadl Lewis do vody vedle Adamise. Voda z jezírka se rozstříkla všude kolem a rudě se zbarvila. Adamis ani nevnímal, jak je voda, která na něj dopadla, studená. Okamžitě se vrhl k bratrovi, aby mu pomohl.

Těžké tělo zvládl otočit alespoň tak, aby se Lewis mohl nadechnout. Pak začal prohlížet jeho zranění a přemýšlet nad vhodným ošetřením. Lewis vykašlal trochu vody s krví a pak sípavým hlasem promluvil.

„Ade, tašku,“ řekl Lewis a pokusil se ukázat na místo, kde teď ležela. To nebylo nutné, protože si jí Adamis všiml už předtím a teď jen rychle překontroloval, jestli se nenamočila.

Lewis se pokusil dokončit své sdělení: "Jdi odsud, mně už nepomůžeš. Musíš to zničit, vy...“ Dokončení věty mu překazilo zakašlání, které se poněkud nevhodně připojilo k jeho řeči.

Adamis v žádném případě neplánoval opustit svého bratra. Jeho postoj k situaci se změnil až ve chvíli, kdy na Lewisovo torzo dopadl jeden z lordarů. Starší bratr naposledy vydechl a jeho obličej nabyl skelného výrazu.

Adamis byl hned na nohou a vrhl po lordarovi jednu z loučí. Ani nevěděl, jak se mu dostala do ruky. O další vteřinu později byla lordarova hlava v plamenech a nestvůra se s výkřikem vrhla k zemi. Lordarův řev způsobil Adamisovi obrovskou bolest hlavy. Otvorem ve skále vpadl do tunelu druhý lordar, který odstrčil svého hořícího druha směrem k Adamisovi. Ten se padajícímu lordarovi jen tak tak vyhnul.

Začal boj na život a na smrt. Adamis zapomněl na bolest a dal se před monstrem na útěk. Neměl čas na to, aby se i po něm pokusil hodit louč a tak jen doufal, že se možnost nebezpečnou kreaturu zneškodnit dostaví později.

Nevýhodu měli oba, Adamis byl menšího vzrůstu a krátké nohy mu nedovolovali prodloužit krok a utíkat rychleji. Zvládl by podobným tempem utíkat mnoho hodin, ale rychleji prostě ne. Lordar by se rád pohyboval skákáním, které by zvýšilo jeho rychlost, ale v tunelu, který byl o trochu menší, než on sám, to také představovalo jistý problém.

Míjeli jednu louč za druhou a cesta se zdála být nekonečná. Celý závod nakonec rozhodl runový čaroděj Poklop, který do podzemí dorazil o pár hodin dříve. V době, kdy zrovna probíhal závod mezi Adamisem a lordarem, se v podnapilém stavu vracel spletí chodeb do své podzemní noclehárny. Když Poklop uviděl tu malou postavu, řítící se jeho směrem s nestvůrou v patách, zhrozil se. Věděl, že musí něco udělat, ale netušil přesně co. Nakonec jeho alkoholem omámený mozek vyhodnotil, že jsou to oba vetřelci a že je musí zneškodnit. Odložil láhev se zbytkem rumu, jehož hojné zásoby si koupil cestou v Techlandii a připravil si meč.

Je jasné, že nemohl správně odhadnout, jaká vzdálenost od něj dělí ty dva tvory a tak výsledný boj dopadl asi takto: Poklop chtěl oba dva vetřelce zabít jednou ranou. Plánoval meč prohodit Admisem tak, aby se pak zabodl do srdce nestvůry za ním. V paralelním vesmíru by to možná i vyšlo, ale to by Poklopův meč musel být opravdu mečem.

To, co Poklop třímal v ruce, by se dalo lépe přirovnat ke smyčci. Ne vždy měl Poklop peníze na alkohol a tak na cestě do podzemí propil svůj meč. Tento "smyčec" nejspíš našel uprostřed některé z pouští.

Poklop vrhl zbraň po Adamisovi, ale ta místo Adamisovi hlavy přeťala kus louče. Šťástnou náhodou dopadla její hořící část přímo do lordarovi dlaně. Ozval se ohlušující řev a brzy se po zemi válely jen ohořelé zbytky lordarova těla.

Poklop se hlasitě rozesmál, ale pak si vzpomněl na nepřítele, který nejspíš přežil jeho útok. Podíval se dolů do chodby a osoba, kterou tam spatřil, mu připadala docela povědomá. I když si nebyl přesně jistý, kdo to je, pokusil se o pozdrav. Jediné, co však z jeho pusy vypadlo, bylo něco jako hlasité „eaol.“ Odpověď přišla vzápětí a Poklop v ní poznal dávného přítele.

„Poklope, ty jsi zase chlastal, viď?“