Přátelé

o dvanáct let dříve

Po bouři na nebi nezbyly žádné mraky a tak to bylo slunce, které vystřídalo déšť a bombardovalo teď svými paprsky přístav. Moře bylo stále docela divoké a tak se některé větší vlny dostaly až ke kamenné zdi, která oddělovala moře od pevniny. Do ní nemilosrdně narazily a překvapily kolemjdoucí měšťany ledovou sprchou.

Tento middlemystský přístav patřil k těm vůbec nejrušnějším. Na jedné straně se překřikovali stánkaři a prodejci zboží. U mol zase hlasitě nabízela své služby lodní ostraha. Po pobřeží pobíhali zmatení turisté a celý ten chaos sledovali gardiané, kteří se snažili předstírat, že mají situaci pod kontrolou.

Z lodě, která teprve před chvílí dorazila do přístavu, se chystal vystoupit mladík se svým mladším bratrem. Nikdo z posádky netušil, že se na loď dostali bez placení a že celou cestu strávili ukrytí ve skladu potravin. Nikdo, až na malého robota, kterého si kapitán lodi opatřil v techlandském přístavu. Stroj se vydal směrem ke svému majiteli, aby mu své zjištění sdělil. Do té doby by kapitána lodi ani nenapadlo je podezírat. Mladé, samostatné cestující už vezl mockrát a starší z dvojice navíc vypadal jako plnoletý. Opravdu neměl žádný důvod je z čehokoliv obviňovat. Když si však vyslechl tvrzení svého robotího pomocníka, s kapitánskou přísností se vydal dát věci do pořádku.

Vzápětí byl ruch přístavu překonán křikem ještě hlasitějším: "Černí pasažéři! Chyťte je!"

Bratři už byli na molu a starší z nich se ohlédl, aby se přesvědčil, že hlas opravdu obviňuje je. Když se jeho pohled setkal s rozzuřenou tváří kapitána lodi, popadl mladšího bratra a úctyhodnou rychlostí se rozběhl po molu směrem k pevnině.

Naneštěstí mu tam cestu zastoupili čtyři guardiané. Ti se na úzkém molu seřadili do dvojic a pomalu se začali přibližovat. První dvojice byla vybavena dlouhými meči a všichni očividně měli zkušenosti s trestáním lidí, kteří se provinili proti spravedlnosti.

Mladík, kterému se guardiané chystali dát za vyučenou, najednou odhodil svého mladšího bratra směrem k vedlejšímu molu. Chlapec dopadl do vody jen pár stop od zamýšleného cíle. Zachytil se dřevěných prken a vytáhl se nahoru. Využil volné cesty a dal se na útěk.

Jeden z guardianů se rozběhl za chlapcem. Oba běželi po svém molu, ale guardian se brzy dostal na chlapcovu úroveň. Rozhodl se přeskočit k němu a shodit ho do moře. Jenže podcenil vzdálenost, kterou musel ve vzduchu urazit a po těsném dopadu zavrávoral. Chlapec tím získal rozhodující náskok.

Mezitím začal souboj mladíka proti třem guardianům. První z nich se rozhodl pro sek z pravé strany. Mladík však zareagoval rychleji a během toho, co si levou rukou vytahoval meč, uštědřil protivníkovi ránu pěstí do obličeje. Tomu se ztratila zem pod nohama a spadl do moře.

Druhy muž byl překvapen rychlostí a účinkem úderu, který od mladíka schytal jeho spolubojovník. Pokusil se nedat najevo svou nervozitu a zaútočil na cizincův nechráněný bok. Mladík odvrátil i tento útok a pak sám provedl výpad.

Druhý souboj mezi utíkajícím chlapcem a stíhajícím guardianem se přes několik ulic přesunul až na náměstí. Chlapce přes nos praštila vůně pečeného masa, která se linula z jednoho ze stánků. Uvědomil si, jaký má hlad. Několik dní s bratrem jedli pomeranče, které se nacházely blízko jejich skrýše v lodním skladišti. Chlapec už se proto nemohl dočkat, až si jídelníček zpestří alespoň kouskem masa.

Jenže na jídlo teď nebyl čas, jeho pronásledovatel se k němu začal nebezpečně rychle přibližovat a on si uvědomil, že pokud něco neudělá, brzy bude dostižen. Když probíhal kolem jednoho z domů na kraji náměstí, všiml si zvláštní kovové tyče, která se nacházela nad dveřmi a ze zdi trčela směrem do ulice. A nebyla součástí jen jednoho domu, tyče měli snad všechny domy na náměstí. Netušil sice, k čemu slouží, ale pro jednu z nich právě našel nové využití.

Chlapec doběhl až k domu, před kterým měl majitel vyskládané sudy, vyskočil, odrazil se od jednoho ze sudů a chytil se tyče. Pak už jen vymrštil nohy vzhůru a ocitl se na střeše. Sám přesně netušil, jak se mu to povedlo, ale hlavní bylo, že je v bezpečí. Počáteční úleva se však rychle vytratila, když se na kraji střechy objevila čísi ruka. Chlapec se s výkřikem otočil a vydal se na útěk přes střechy domů.

Po chvíli zjistil, že se jeho pronásledovatel ztratil neznámo kam a v radosti, že tento stíhací závod vyhrál, přeskočil přes malou uličku na střechu dalšího domu. Naneštěstí dopadl přímo na dřevěné, ne zcela pevné střešní okno, kterým se propadl dovnitř. Než svět potemněl, stihl zaregistrovat, že se kutálí po schodech směrem ke stěně.

***

Chlapce probudil neznámý hlas: „Vstávej. Slyšíš? Vstávej.“

Ten hlas sice nevzbuzoval respekt, ani strach, ale poslouchat ho opravdu nebylo nic příjemného. Nejspíš pocházel z úst podobně starého chlapce, který teprve začínal poznávat, co je to mutace hlasu.

Ten hlas nebyl moc příjemný, ale nevzbuzoval žádný respekt, ani strach.

„Vstávej, tak vstávej!“ ozval se znovu a silněji, „Slyšíš?“

„Jo, slyším a byl bych rád, kdybys tak neřval.“ Odsekl a ve snaze uniknout dalším otázkám se převalil na bok, směrem pryč od neznámého hlasu. Pak ve vzduchu ucítil vůni pečeného masa, která byla snad ještě lepší, než ta na tržišti. Otevřel oči a otočil se zpátky, s úmyslem najít a sníst vše, co mu přijde pod ruku.

Místo jídla však spatřil postavu dítěte, které mohlo být jen o trochu starší než on sám. Zprvu nevěděl, co má dělat. Nevěděl vlastně vůbec nic, jak se sem dostal, co se stalo a hlavně... kde je to maso.

„Já jsem Poklop, jak se jmenuješ ty?“ zdroj hlasu - Poklop - se přesunul ke krbu, který se nacházel v protilehlé části místnosti.

„Já jsem Adamis.“ řekl chlapec, „a mám hlad.“

Až po tom, co větu dořekl, si Adamis uvědomil, že to asi nebyl úplně nejlepší způsob, jak se představit. Poklop však měl pro Adamise pochopení a za chvíli mu přinesl kus právě opečené, vepřové krkovice. Adamis neváhal a bez poděkování se pustil do jídla. Popadl maso a hned na to ho zase odhodil.

„Au, to pálí!“ při pokusu o zahnání hladu úplně zapomněl, že maso právě vytažené z ohně bude nejspíš horké.

Poklop se hlasitě rozesmál: „Ty musíš mít pořádný hlad. Ani se nedivím, když celý den běháš po střechách. Pak si určitě přestal dávat pozor a propadl jsi se k nám do domu.“

V tu chvíli si Adamis vybavil vše, co se stalo. Vzpomněl si, že někde ve městě musí být i jeho bratr a on nedělá nic proto, aby ho našel. V rychlosti Poklopovi vysvětlil, co se děje a jakmile snědli svůj oběd, vydali se bratra hledat.

Poklop miloval dobrodružství a během cesty městem se mu Adamis svěřil s podrobnostmi svého, ne zrovna jednoduchého života. Poklop dokázal pochopit situaci ve které se Adamis se svým bratrem Lewisem nacházeli - situaci mladých lidí, kterým se v životě moc štěstí nedostalo a tak byli nuceni dělat kroky, mezi které patřila i nezaplacená plavba lodí či souboj se strážci spravedlnosti -.

První den se jim Lewise najít nepodařilo. Poklop však došel k názoru, že byl Lewis zavřen do místního žaláře a postupně zformoval plán na jeho osvobození. Za několik dní se jim ho povedlo úspěšně realizovat.

Za tu dobu se z Adamise a Poklopa stali dobří přátelé. Adamis zjistil, že Poklopův otec je Overgamer a Poklop se jím také chce stát. To vysvětlovalo i skutečnost, že byl Poklop zvyklý být doma sám, když jeho otec odjížděl na tajné mise. Adamis měl možnost se u Poklopa ubytovat a po celou dobu, kterou u něj strávil, nevycházel z údivu. Zjišťoval, že Poklop dovede skoro všechno, od rozdělání ohně, přes výrobu nástrojů až po základy boje s různými druhy zbraní.

Samozřejmě, že měl Poklop i své negativní stránky. Jednou z nich bylo pijáctví. Neměl problém si sehnat, a docela rychle spotřebovat, různé „tajné nápoje,“ jak nazýval alkohol. Párkrát se tedy stalo, že Poklop strávil celý den s bolestmi hlavy v posteli a Adamis v domě marně hledal nádobu, ve které by mu mohl přinést trochu studené vody.

Tyto zlé situace však zůstávali zakryty vzpomínkami na spoustu zajímavých momentů, které Adamis u Poklopa prožil. Poklop od svého otce znal část tajemství o magii a pokusil se ho předat i Adamisovi. Díky tomu se naučil hýbat s drobnými předměty pouhou myslí a také si zapamatoval pár zajímavých legend o místech, kam se s Poklopem v budoucnu plánovali vypravit.

Ještě pár dní po Lewisově osvobození mohli bratři u Poklopa přebývat. Jejich pobyt ukončil až dopis Poklopova otce, ve kterém dal overgamer svému synovi vědět, že se brzy vrátí domů, protože musí prošetřit útěk trestance z místního žaláře. Všem hned došlo, že je tím trestancem myšlen Lewis a že tedy nastal čas rozloučení.

Bratři z města zmizeli ještě té noci. Od Poklopa na cestu dostali něco málo peněz a jídla. Při rozloučení se na tvářích Adamise a Poklopa objevily slzy. Oba dva si dobře zapamatovali poslední větu, kterou si řekli: „Ještě se někdy setkáme.“

A setkali se. Po dvanácti letech je spojila touha po dobrodružství a aniž by tušili, že se tam setkají s dávným přítelem, vstoupili do podzemí. Adamis nyní sedí na jednom z křesel v podzemní místnosti a čeká, než se Poklop probudí. Je si dobře vědom toho, že to bude trvat dlouho. Je víc než jasné, že Poklop vypil hodně alkoholu a že byl vzhůru dlouho do noci.

Aby si Adamis zkrátil čekání, odklidil mezitím ostatky dvou spálených lordarů a rozloučil se naposledy se svým bratrem. Část legendy o podzemí praví, že mrtvé hrdiny mají jejich druzi hodit do lávové řeky, která protéká podzemím. Adamis zjistil, že se ona řeka se nachází jen kousek od hlavní místnosti a tak učinil, co mu říkala legenda. Teď mu zbývalo jen počkat, až se Poklop probudí, aby si pořádně popovídali.